Jednoho dne za soumraku seděl rolník na prahu svého chudého obydlí a užíval si příjemného chládku. Kolem jeho obydlí vedla cesta do vsi. Šel po ní jakýsi člověk, který, stařečka spatřil a pomyslel si: „Ten člověk je líný, nepracuje, a celý den si jen tak sedí na prahu svého domku“. Krátce na to tudy prošel další chodec, který si pomyslel: „Tenhle člověk, to je něco jako Don Juan. Sedí zde a pozoruje děvčata, která tudy procházejí. Je také možné, že s nimi koketuje“. Nakonec tudy prošel hajný, který mířil do vsi. Ten si pomyslel: „Tento člověk je neskutečný dříč. Pilně pracoval celý den a nyní si užívá zaslouženého odpočinku.“

… Ve skutečnosti o onom rolníkovi, který seděl na prahu svého domku příliš mnoho vědět nemůžeme. Naproti tomu o těch třech „poutnících“, kteří kolem jeho domku prošli a spatřili jej, něco říci můžeme. První z nich sám příliš velkou chutí do práce neoplýval. Pokud by někdo druhého z nich označil jako sukničkáře, nebyl by daleko od pravdy. A o třetím soudíme, že je velice pracovitý.

Platí zásada, že všechno, co říkáme, říkáme o sobě, a to zejména tehdy, když hovoříme o někom jiném. Je to jakýsi mechanismus, v jehož rámci člověk připisuje vnějšímu světu něco, co ve skutečnosti patří do rámce jeho vlastního vnitřního světa.